Černobílá zahrada

Černobílá zahrada

Černobílá zahrada, měsíc mezi větvemi zaklíněný zůstal,
v úplněk už nevěří, i když měl být zítra.
Podvečerní neklid pohladil mi záda studenými dlaněmi,
pomalými písněmi – B
lízkého – vzdáleného časem.

Kostry stromů bez listí hlídají krtčí hromádky.
Zbytky sněhu – ostrůvky v trávě.
Melodie zlověstná zazní v hlavě.
Dotěrná ozvěna – nesmyslná – vytrvalá naděje,
že život někam spěje.

Bez ohledu na osud, na to že jsme doposud
nenalezli odvahu tu černobílou zahradu,
vidět v barvách západu.
Kdy růžová střídá zlatou, kterou slunce louce vzalo,
kdy tráva barvu moře má, větrem lehce zvlněná.

Fialové hory blízko, světlo tak nízko,

že stačí ruku natáhnout, z oblohy ho utrhnout,
naplnit jím svoje nitro.
Celou noc spát ve šťastných snech,

očekávat další krásné jitro.

Rozumem některé věci uchopit nelze. Proto ho ráda někdy vypínám.

Ten, kdo občas nevypne, přetahuje se, neustále nosí dříví do lesa, aby mohl přikládat, může zabloudit až do strašidelného pralesa, kterému hrozí vyhoření. 

Procházela jsem blednoucí, šednoucí zahradou, jejíž obrysy se zvýrazňovaly a tvrdly. Zahrada zčernobílela, zpopelavěla.

Došla jsem až k hraničním skaliskům útesů strachu, za nimiž zahrada přechází ve strašidelný prales paniky, kde už neplatí žádná pravidla, kdy vlastní systém spěje k restartu.

Strašidelný prales

Panika zabušila na dveře, aby mi připomenula, že jsem i tanečnice, tulačka, zasněná zamilovaná duše, animátorka nejen dětských akcí, umělkyně prožívání, tvořivá silná bytost, které bylo umožněno projít vlastní zranitelností k znovu nalezení své síly ukryté v dětských snech.

Hledala jsem ztracené dítě

Hledala jsem ztracené dítě, které se mi připomínalo strachem o mé děti skutečné ve fyzickém světě. Hledala jsem své vnitřní dítě, svou duši, srdce, svůj vnitřní květ, jediný můj vlastní pevný bod, můj střed, bod zlomu, bod nula…

Všechno toto potřebuje láskyplnou péči, vstřícnost a přijetí, kterou mohu dávat třeba i malým zastavením a uvědoměním si sama sebe. Obnovit spojení se Zemí, tím i spojení sama se sebou.

Beru to tak, že se Vesmírný Systém chová jako laskavý, přísnovlídný Učitel, posílá mě do takových situací, abych se naučila, jak si pomoct sama. Přihrává mi lekce, třeba se u toho skvěle baví a jeho smysl pro humor je občas trochu černý. Proto mám potřebu obrysy stínů vybarvovat, odpočinout si, dát si přestávku v té škole života, vytvořit si vnitřní výživné záhonky lásky mezi krásnými květy v barevné zahradě a vést se k Jednotě a celistvosti.

…našla jsem potřebu si hrát, dělat věci jinak, odpočívat a radovat se, přestat se hnát za věděním, prožívat víc než promýšlet, hravě tvořit. Má cesta vede přes Živelné omalovánky >>>   Bude příjemné, když se na ní někdy potkáme.

Jana Šulová
Mám ráda barevnost a pestrost života se všemi jeho výzvami. Kreslím omalovánky pro vědomý odpočinek, které lidem pomáhají přeměnit stres na tvořivou a hravou energii.

Některé mé obrázky jsou nasypané tady >>

Co dělám, najdeš tady >>

Něco o mně je tady >>

Komentáře